VESMÍR MYŠI
Amfora tmy. Chetitské zrno,
dosud žírné. Černá hudební kulisa
hlíny. Katedrála značkovaná močí,
pamětní bobky setrvají jako
elementární částice.
Srdce bije od leknutí k leknutí.
Uvnitř pancéřoví červíci
a mutace v chromozomu 11.
Nahoře kůry netopýří,
Jupiter čtvernohý, mlžinatý,
ozubené kolečko jistoty.
On nedá pelichati kožíškům,
aniž lámání páteře dopustí.
A až milostiplné zoubky naše
zaskřípají v zanedbatelné minutce
smrti naší
a naše sazové očičko,
postaveno na roveň
mrtvé bulvě ukřižovaného člověka,
bude zrcadlit
Prapůvodní Bahno, Věčné Spočinutí,
On odpoví velebným hlasem na něco,
nač se nikdo neptal.
(2 votes, average: 4,00 out of 5)